Setkání se zúčastnilo osm umělců: Vladimír Brož aka Vladimir 518, Christophe Gilland, Barbora Chlastáková, Markéta Kolářová, Ondřej Petrlík, Tomáš Roubal, Ludmila Smejkalová a Barbora Valášková.
[srizonfbalbum id=13]
Na Speed Art Datingu je zajímavé, že funguje na více úrovních: jako „praktické“ setkání umělců a zájemců o umění, jako aktuální výstava a též ve svém konkrétním průběhu i jako svého druhu performance.
Otevřenost a proměnlivost, jistá nevypočítatelnost a improvizace, která je této formě setkání vlastní, je zároveň kontrolována a usměrňována jasně nastaveným formátem. Ve svém souhrnu vede nakonec ke strukturovanému tvaru a shrnutelnému výsledku.
Faktický výstup může mít pro každého ze zúčastněných trochu jinou podobu. Myslím však, že ve všech jednotlivých případech jsou vybraní umělci i jejich „protistrany“: galeristé, teoretikové, sběratelé atp. schopni určit nebo pocítit konkrétní výsledek. V rámci společného setkání mohou v různých podobách a na základě různých reakcí hlouběji nahlédnout představená díla. Byť se někdy jedná jen o drobné pootočení fazety základního náhledu, nakonec se může objevit i jejich další dříve neviděná rovina. Jisté opakované ujasňování vlastní pozice, jež se děje ve vícerém představování a vysvětlování vlastního názoru může vést ke zpřesnění a určitějšímu pohledu na věc.
Vlastním jádrem akce je setkání umělců a sběratelů. Některá díla nacházejí své kupce přímo daný večer, u jiných se otevírá jednání, v mnoha případech může z tohoto místa vyrůstat dlouhodobější zájem. Podstatné je, aby v delším časovém horizontu došlo díky tomuto pravidelnému setkávání k ustanovení určitého trvaleji fungujícího „prostředí“ v němž se navázané kontakty mohou rozvíjet a dlouhodobě formovat.
I když základní princip, který spoluurčuje konkrétní podobu daného souboru vystavených děl, je dán „zvenku“, je podmíněn přihláškami, které přicházejí od zájemců, další kolo vnitřního výběru uměleckých osobností, jejich portfolií a konkrétních děl, posouvá kolekci vybíraných děl nakonec k formátu svébytné výstavy. V případě březnového setkání se konečný výběr uměleckých děl i jejich uspořádání uskupilo do vrstevnatého a provázaného celku. Byť celkový formát akce směřuje k rozrůzňování, k zastoupení jednotlivých umělců a jejich děl, konečná prezentace se díky své vyváženosti nezměnila v heterogenní směs izolovaných přístupů a výrazových forem.
Ze samotné struktury celé akce je jasné, že je ji dán galerijně-sběratelský rámec, jenž určuje nejen výběr, ale nakonec i působení jednotlivých děl. Ať už si toho všímáme či nikoli, existuje drobný, ale zřetelný rozdíl v tom, prohlížíme-li si dílo na kurátorsky koncipované výstavě, jež je svého druhu reflexivně kritickým žánrem a na výstavě, na níž jsou díla takříkajíc „volná“. V tomto momentu vystupuje totiž jistá unikavá prchavost díla. Dílo se vydává potenciálně na cestu, v každém okamžiku může změnit svého majitele. Právě nyní vystupuje jasněji jeho konkrétní jedinečná kvalita, určující jeho další pohyb, změnu jeho majitele i hodnotu vyjádřenou cenou. Toto drobné chvění děl, jež si hledají někoho, kdo s nimi bude prodlévat, kdo bude žít s nimi a možná i podle nich, má v sobě skutečně až něco erotického. Znovu tu vystupuje onen moment schůzky, kdy v prvních momentech ihned cítíme, že z prvotního okouzlení vskutku může vzniknout trvalý a pevný vztah.
To je nejspíše asi i ono skryté kouzlo určující atmosféru celé akce. Ono kouzlo, které by vůbec nemohlo vniknout bez vzájemně otevřeného setkání a bez vědomí, že toto setkání je jedinečné v prchavém, ale intenzivním časovém okamžiku…
Proto myslím, že březnový Speed Art Dating bylo skutečné reálně živé setkání mezi díly, umělci a jejich „partnery“.
