Ondřej Janů (*1981) je fotograf, který ve své práci využívá netradiční fotografické postupy a techniky. Z fotografií vytváří originální koláže a grafiky, ve kterých posouvá hranice klasického fotografického obrazu. Jeho dvě spolupráce s předními českými návrháři Zuzanou Kubíčkovou a Jakubem Polankou mu v roce 2012 přinesly nominaci na Czech Grand Design. Ex Post se Ondry zeptal, jak se mu pracovalo s módou Tatjany Warnecke.
Můžeš nám na úvod přiblížit, co vlastně používáš za fotografický postup?
„K vytvoření fotografie používám techniku mokrého kolodiového procesu, ve které se fotografie exponuje buď na sklo, nebo na hliníkový plech. K téhle technice jsem se dostal tak, že mě bavila tvorba francouzské fotografky Sarah Moon, která fotila na velkoformátové polaroidy. Líbila se mi tonalita jejích fotografií a nahodilé nedokonalosti u polaroidů. To jsem začal sám vyhledávat, a nakonec jsem se přes různé workshopy dostal až téhle technice, která byla přesně to, co jsem hledal.“
Čím se momentálně ve své tvorbě zabýváš?
„Poslední rok a půl se soustředím na vytváření obrazů. Tvořím grafiky a koláže a buduji tak archiv různých pozadí, které chci teď aplikovat na fotografie. Je to o tom, že vytvořím fotografii na sklo a podmaluji určité partie. Například u portrétu oči, nos, ústa, případně uši, záleží na tom, co chci podtrhnout. Potom podmalovanou fotografii podkládám grafikou, kterou už mám hotovou z předchozí práce nebo nově vytvořenou pro danou věc. Výsledkem je koláž, která nepůsobí jako běžný portrét.“
Jak ses chopil příležitosti ztvárnit módu Tatjany Warnecke?
„Těší mě, že jsem byl ke spolupráci vyzván, je super, že jsme dostali s ostatními fotografy prostor jako spoluautoři se podílet na této výstavě. Když jsem prvně uviděl Tatjanino oblečení (outfity), nejprve jsem nevěděl, jak s ním pracovat, protože s takovým typem outfitu jsem nikdy předtím nepracoval. Nicméně byla to volná tvorba, proto jsem neměl svázané ruce a rozhodl jsem se jít svou vlastní cestou, ve které jsem to pojal více graficky a podtrhl některé fragmenty oděvů.
Měl jsi pro focení jejích modelů nějaký koncept?
„Úplně na začátku jsem to chtěl fotit hodně abstraktně – zaměřit se jenom na detaily a neukazovat celek. Ale pak, když jsem viděl, jak její oblečení funguje, byla by to nakonec škoda nezaměřit se tímto směrem a víc fotit celky. Plánovaně jsem to chtěl udělat provokativní. Věděl jsem, že budeme používat rákosku a inscenovat provokace, tak, aby vyzněla tématika ďábelského, vesmírného oblečení. Zároveň, protože fotografie budou ve finále v negativu, tak jsem věděl, že to nebude vyznívat vulgárně.“
A jak probíhalo samotné focení?
„Fotili jsme v ateliéru, protože tím, že jsem to dělal na mokré desky, tak jsem to chtěl mít plně pod kontrolou. Zároveň jsem potřeboval mít čisté fotky bez rušivého pozadí. S děvčaty se pracovalo fajn. Nejdřív jsme nevěděli, co od téhle módy čekat, ale holkám se zalíbilo, jak to oblečení je jiné, zajímavé a samozřejmě začaly hodnotit i to kvalitní zpracování, jak to vypadá a jak to sedí na těle. Takže to nám pomohlo se odvázat, a tak atmosféra focení byla příjemná.“
Co si myslíš o výsledných fotografiích?
„Mám z nich radost. Bavil jsem se a jsem s výsledkem spokojený. Byl to pro mě zajímavý impulz k tvorbě. Jsem zvědavý, jak se to bude líbit, protože kladná reakce vždycky potěší, záporná naopak nakopne. Důležité je, že si za výsledkem stojím.“